Světlo světa jsem spatřila ve Strážnici, v rodině, kde se, co mi paměť sahá, zpívalo, vyprávělo a tancovalo. V mé paměti zůstane navždy zapsán náš stařeček, muzikant, bez něhož se neobešla téměř žádná svatba, křtiny či jakékoliv jiné veselí, které zpestřovalo život venkovanů v každodenní namáhavé práci na polích, lukách či vinohradech.
Již jako dítě školou povinné jsem často s maminčinou pomocí oblékala strážnický dětský kroj, zpívala a tančila na dětských besídkách i na veřejnosti.

Není proto divu, že jsem se později jako studentka strážnického gymnázia stala členkou úspěšného tanečního souboru Danaj, který ve Strážnici vedl řadu let fundovaný choreograf, nadšený tanečník a zpěvák Honza Loutchan. Nadarmo se neříká, že ten, kdo hoří srdcem, dovede zapálit i druhé.
Honza Loutchan již nežije, ale dodnes jsem mu vděčná za všechno, co jsem se pod jeho vedením naučila. Společný zájem o folklor mě tehdy na celý život spojil s mým manželem, rovněž tanečníkem Danaje, se kterým žiji už 40 let!

V dubnu 1970 jsem začala působit jako učitelka LŠU ve Strážnici, kde jsem vyučovala taneční obor až do odchodu za zasloužený odpočinek. Plných 33 let jsem vedla první taneční krůčky mých svěřenců při nácviku danaje, sedlácké, či cifer verbuňku, stejně jako dívčích a chlapeckých starodávných her a tanců.

Tak se bohatství lidových písní, vytvořené kdysi dávnými předky, uchovává dodnes. Láska k lidovému tanci mě však dlouho odpočívat nenechala. V současné době pracuji na částečný úvazek v ZUŠ ve Strážnici, kde vyučuji všechny chlapecké hry a tance. Můj celoživotní koníček zdědila po mně dcera Jana, která rovněž vyučuje tento obor na zdejší ZUŠ. Kdykoliv v duchu probírám stránky svého života, děkuji osudu za bohatství, jehož se mi dostalo. Díky rozzářeným dětským očím, veselým úsměvům a roztančeným nožkám svých malých žáčků zůstávám v duši stále mladá.