Poklad v Zakopaném [ Pověst ]
Poklad v Zakopaném
Ve Bzové nadělali lidé mnoho rozruchu kolem pokladu v Zakopaném. Tak byl kdysi pojmenován les za Bzovou k Žítkové.
Název toho místa vznikl po příhodě, která se stala dvěma bratrům, žijícím před dávnými časy ve Bzové. Oba bratři vyjížděli každý den do lesa za prací, byli totiž dřevorubci. Měli jen nuzné živobytí, a tak není divu, že si krátili těžkou práci i řídké chvíle odpočinku vyprávěním zkazek a pověstí, které kolovaly v kraji, o různých pokladech, ukrytých v lesích a pod zemí. V žertu, aniž tomu sami věřili, si říkali, že jednou, dříve či později na takový poklad narazí. Vždyť vichřice často vyvracela staleté stromy z kořenů a tu pak oni, když odřezali kmen, neopomněli nikdy propátrat obnaženou skálu, zda neobjeví nějaký otvor vedoucí pod povrch země, vchod do podzemních jeskyní skrývajících neznámé bohatství. Nikdy však neměli štěstí.
Jednou, když tak zase v lese pilně pracovali, přistoupil k nim nějaký potulný stařeček a začal se vyptávat co a jak, jak jde práce a jaké je to živobytí. Bratři, že byli už unaveni, vybídli stařečka, aby se s nimi posadil k ohni a nabídli mu skromné pohoštění ze své svačiny. Při jídle, jak ani jinak nemohlo být, stočila se řeč i na poklady a všelijaké historky o nich. Tu se stařeček přiznal, že o jednom takovém pokladu ví. Je však chráněn podivnou kletbou. Ten, kdo ho chce vykopat, nesmí při té práci promluvit ani slovo.
V bratrech se rozhořela vášeň po pokladu a prosili stařečka, aby jim to místo ukázal. Stařeček se nedal moc prosit, a že k němu byli tak laskaví a pohostinní, tak to bratrům prozradí. Zavedl je pod stráň, označil místo a ještě jednou připomenul podmínku: nesmí při kopání mluvit. Pak se rozloučil a odebral se svou cestou. Bratři stáli rozpačitě nad tím místem a nevěděli, co si o tom mají myslet. Domů jeli se stísněným pocitem. Poklad je lákal, ale sami tomu už teď vlastně nevěřili. Taky to není jen tak pro chudé lidi, nechat práce a oželet výdělek a celý den vykopávat něco, co může být jen výmyslem neznámého šprýmaře. Tak přemýšleli celou noc, převalovali se na posteli, ale ráno se rozhodli, že kopat půjdou. Nabrali na vůz tentokrát i lopaty a krumpáče a jeli k označenému místu. Na podmínku, kterou jim stařec pňpomínal, snad dočista zapomněli. Každý však byl zabrán do svých vlastních myšlenek, jež těkaly od pochybnosti k naději a zpět, a tak pracovali beze slov. Byli ostatně za léta společné práce dokonale sehraní.
Kopali již několik hodin a za tu dobu již několikrát chtěl každý z nich odhodit nářadí a všeho nechat, ale zarputilá mlčenlivá práce druhého ponoukala ho pokračovat. Náhle něco zaskřípělo. To rýč narazil na zrezivělé víko těžké železné truhly. Oba poklekli a začali horečně odkrývat a čistit od hlíny nejprve víko, pak boky starodávné truhly. "Pomáhej Pán Bůh," ozvalo se jim nad hlavami. To náhodný pocestný ze zvědavosti nakoukl do hluboké jámy. "Dej to Pán Bůh," odpověděl jeden z bratří ze zvyku. Sotva to dořekl, propadla se truhlice s ohromným rachotem hluboko pod zem.
Od těch časů se začalo říkat tomu místu Zakopané.
